Konec koncu
30. 11. 2007
Ghotic Povídky
Konec koncu
Sedel na zemi v temné místnosti oprený o zed a v ruce žmoulal zažloutlý papír.Bylo na nem videt, že už to tak delá dlouho, protože byl celý pomackaný a promácený…nejspíš od slz.
Steny byly kdysi bílé, ale podepsal se na nich cas a kour, místy i podrážky.Na zemi byl místo podlahy jen studený beton a spousta prachu.Místností se nesl jen zvuk ozveny, která pricházela zrídka, jen zrídka kdy mluvil, ale za to premýšlel.Ani mluvit nemusel, myšlenky mu v hlave rvali tak hlasite, že už pro nic jiného nezbývalo místo…
Dozorci o nem ríkali, že je to blázen - vubec nemluví, ani skoro nespí jenom porád žmoulá ten papír a sedí na zemi se sklonenou hlavou. Spoustu zvídavých lidí se pokoušelo zjistit co je to za papír, ale nikomu se to nepodarilo….
Byl to dopis, prícina jeho zármutku, prícina jeho myšlenek a tudíž jeho mlcení…
Dnes ho meli prevézt do lapáku pro blázny, jak tomu obycejne ríkali dozorci.Vedel co to znamená, konec jeho myšlenek, vzpomínek - vezmou mu jedinou památku na….
To nehodlal dopustit nevedel, jak, ale chtel tomu zabránit, tak silná slova stála v dopise….
Slova dívky, slova jeho utrpení, slova zármutku i nadeje… Nadeje, že jestli se odsud nekdy dostane bude mít na co vzpomínat a v co doufat…
Ale ted byly jeho sny na bode mrazu, chteli mu ho vzít…chteli mu ji vzít.Chteli mu vzít vše co ho tu drželo pri živote…
Nevedel co udelá, ale vedel, že pro nej to neskoncí dobre…sice se mu uleví, ale ideální konec to nebude…
Po viníkove tvári zacala stékat slza, další slza, která promácí dopis, ale ted už jejím puvodcem nebyl dopis, ale myšlenka na budoucnost pro nej tak temnou…
On není blázen, jen je smutný, jen se nehodlá bavit s lidmi, kterí ho nikdy nepochopí.Proc musí kvuli nepochopení pryc…proc musí jít nekam, kde mu vymejou mozek? Chce si nechat svoje vzpomínky,nestojí o to dožít život s prázdnou hlavou mezi ctyrmi stenami…
Vzali mu všechny ostré a dlouhé látkové predmety…copak by se sám zabil, to jen kvuli nim, je to jejich vinna…
Ani nevedel jak, ale najednou ho napadla myšlenka, která ho mohla spasit.Už vedel, jak se vydat tam, kam chtel…
Pohlédl na své zápestí se soucitným pohledem loucení.Ješte než si prokousl tepnu zašeptal pár slov rozloucení…
„Tak tady ho máte, cela císlo 225, samotka…“ rekl muž v šedém stejnokroji.Se snadno rozpoznatelným úšklebkem ve tvári. „Proc je na samotce? Neuvedomujete si to riziko?Vždyt je to blázen, muže udelat cokoliv!!“ rozzlobene pohlédl na dozorce muž v bílém plášti.Klíce v rukou šede odeného zachrastili a pak jeden z klícu zasunul do zámku.Když se otevreli dvere na oblicejích mužu se objevil úlek.Dozorce navíc pocítil strach ze snížení šarže a žaloby ústavu… Muž v bílém plášti prešel doprostred kaluže krve a vynal z bezvládných rukou dopis napsaný úhledným písmem.Cím déle cetl tím víc se jeho výraz promenoval.Z lhostejného výrazu k soucitnému a zdešenému.Dozorce už nemohl vydržet tlak ticha a zvedavost, a tak jej prerušil otázkou. „Co to je?Co se deje?“ Bílý se otocil a se slzami na krajícku a tiše odpovedel. „Nebyl blázen, byl jen hrozne zoufalej…“ dozorce nikdy nepochopil proc ty slzy.Rychle prešel zpet ke dverím a zabouchl je za sebou.Když si všiml udiveného pohledu druhého muže vysvetlil. „Musíme to znicit, napíšu hlášení v nemž ho budu vydávat za blázna, který si neuvedomil co delá…“ mávaje dopisem pred oblicejem dozorce, se muž v plášti rozešel energickým krokem po studené chodbe osvetlené žlutými vezenskými svetly…
Sedel na zemi v temné místnosti oprený o zed a v ruce žmoulal zažloutlý papír.Bylo na nem videt, že už to tak delá dlouho, protože byl celý pomackaný a promácený…nejspíš od slz.
Steny byly kdysi bílé, ale podepsal se na nich cas a kour, místy i podrážky.Na zemi byl místo podlahy jen studený beton a spousta prachu.Místností se nesl jen zvuk ozveny, která pricházela zrídka, jen zrídka kdy mluvil, ale za to premýšlel.Ani mluvit nemusel, myšlenky mu v hlave rvali tak hlasite, že už pro nic jiného nezbývalo místo…
Dozorci o nem ríkali, že je to blázen - vubec nemluví, ani skoro nespí jenom porád žmoulá ten papír a sedí na zemi se sklonenou hlavou. Spoustu zvídavých lidí se pokoušelo zjistit co je to za papír, ale nikomu se to nepodarilo….
Byl to dopis, prícina jeho zármutku, prícina jeho myšlenek a tudíž jeho mlcení…
Dnes ho meli prevézt do lapáku pro blázny, jak tomu obycejne ríkali dozorci.Vedel co to znamená, konec jeho myšlenek, vzpomínek - vezmou mu jedinou památku na….
To nehodlal dopustit nevedel, jak, ale chtel tomu zabránit, tak silná slova stála v dopise….
Slova dívky, slova jeho utrpení, slova zármutku i nadeje… Nadeje, že jestli se odsud nekdy dostane bude mít na co vzpomínat a v co doufat…
Ale ted byly jeho sny na bode mrazu, chteli mu ho vzít…chteli mu ji vzít.Chteli mu vzít vše co ho tu drželo pri živote…
Nevedel co udelá, ale vedel, že pro nej to neskoncí dobre…sice se mu uleví, ale ideální konec to nebude…
Po viníkove tvári zacala stékat slza, další slza, která promácí dopis, ale ted už jejím puvodcem nebyl dopis, ale myšlenka na budoucnost pro nej tak temnou…
On není blázen, jen je smutný, jen se nehodlá bavit s lidmi, kterí ho nikdy nepochopí.Proc musí kvuli nepochopení pryc…proc musí jít nekam, kde mu vymejou mozek? Chce si nechat svoje vzpomínky,nestojí o to dožít život s prázdnou hlavou mezi ctyrmi stenami…
Vzali mu všechny ostré a dlouhé látkové predmety…copak by se sám zabil, to jen kvuli nim, je to jejich vinna…
Ani nevedel jak, ale najednou ho napadla myšlenka, která ho mohla spasit.Už vedel, jak se vydat tam, kam chtel…
Pohlédl na své zápestí se soucitným pohledem loucení.Ješte než si prokousl tepnu zašeptal pár slov rozloucení…
„Tak tady ho máte, cela císlo 225, samotka…“ rekl muž v šedém stejnokroji.Se snadno rozpoznatelným úšklebkem ve tvári. „Proc je na samotce? Neuvedomujete si to riziko?Vždyt je to blázen, muže udelat cokoliv!!“ rozzlobene pohlédl na dozorce muž v bílém plášti.Klíce v rukou šede odeného zachrastili a pak jeden z klícu zasunul do zámku.Když se otevreli dvere na oblicejích mužu se objevil úlek.Dozorce navíc pocítil strach ze snížení šarže a žaloby ústavu… Muž v bílém plášti prešel doprostred kaluže krve a vynal z bezvládných rukou dopis napsaný úhledným písmem.Cím déle cetl tím víc se jeho výraz promenoval.Z lhostejného výrazu k soucitnému a zdešenému.Dozorce už nemohl vydržet tlak ticha a zvedavost, a tak jej prerušil otázkou. „Co to je?Co se deje?“ Bílý se otocil a se slzami na krajícku a tiše odpovedel. „Nebyl blázen, byl jen hrozne zoufalej…“ dozorce nikdy nepochopil proc ty slzy.Rychle prešel zpet ke dverím a zabouchl je za sebou.Když si všiml udiveného pohledu druhého muže vysvetlil. „Musíme to znicit, napíšu hlášení v nemž ho budu vydávat za blázna, který si neuvedomil co delá…“ mávaje dopisem pred oblicejem dozorce, se muž v plášti rozešel energickým krokem po studené chodbe osvetlené žlutými vezenskými svetly…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář